Výcvik psa – Pořízení štěněte, jméno

První, čemu musíme našeho psíka naučit, je návyk na jméno.

Ne každý asi ví, že svého psa může volat, jak sám uzná za vhodné, a ne nutně zrovinka tak, jak bude napsáno v rodokmenu. Nedávejte však svému psu jména, která momentálně běží třeba v televizi (Šarik, Fík, Fido), nesvědčí to právě o velké fantazii majitele. Neříkejte bernardýnovi Punťo nebo Flíčku, působí to komicky a pak nikdo nebere ani váš vztah ke psu vážně. Jméno služebního psa by mělo být především krátké a znělé a měli bychom jím oslovovat a volat psa stále ve stejné podobě. Mění se jen intonace hlasu, s jakou toto jméno vyslovujeme. Kupříkladu Argo, Nero, Axo, Ido, Dago nebo u fen Cita, Dita, Ida, atd.

Jinak tato jména vyslovujeme, když voláme psíka k potravě, a jinak, když začal pronásledovat sousedovic slípku. Z počátku oslovujeme psa velmi často a výhradně v příjemných situacích. Vždy když přicházíme ke kotci, voláme psíka ke krmení anebo jej bereme na procházku. Z intonace našeho hlasu musí být cítit, že se na psa těšíme a že k němu jdeme rádi. Mnohokrát se musíme i ovládat, protože musíme udržet laskavou intonaci v hlase i když blížíce se ke kotci pozorujeme, že nám psík rozkousal hadrovou podložku, kterou jsme mu v dobré snaze, aby mu nebylo chladno, pracně ušili. Nic by v počátečních dnech našeho sbližování nemělo narušit harmonii a kamarádský vztah. Štěně rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat – začíná si zvykat na své jméno.

V těchto prvních dnech podnikáme se psem krátké vycházky do blízkého okolí a snažíme se o to, abychom byli se psem co nejvíce sami, stranou všech rušivých vlivů, aby si stačil zapamatovat náš pach, náš hlas a naši mimiku. Dbáme na jeho bezpečnost, tzn. chráníme jej před všemi volně pobíhajícími psy, kteří by jej mohli třeba i při hře zranit nebo infikovat nějakou nemocí, proti které nemá ještě mladý organismus vybudovanou dostatečnou ochranu. Zvláště v blízkosti komunikací jsme velmi opatrní, aby nám psík neskončil pod koly projíždějícího automobilu.

Čemu se asi nevyhneme, je kontakt s lidmi. Každé mládě na sebe soustřeďuje pozornost a štěňata svou neohrabaností a přítulností zvlášť. Všichni zkušení pejskaři vědí, že se štěnětem svého kolegy se nemazlíme. To je zákon. Ale lidem to nevysvětlíte. Je to spíše směšné, řeknete-li někomu: „Nehlaďte ho, já z něj chci mít služebního psa.“.

V této souvislosti si s úsměvem vzpomínám na příhodu, kterou jsem zažil se svým přítelem při cestě na republikový přebor v Táboře. Psi leželi odloženi v dveřní části železničního vagonu, když přistoupila jakási paní s velmi neposlušným voříškem. Okamžitě začal na naše psy lézt a velmi je obtěžoval, což té paní však vůbec nevadilo. Naši psi leželi velmi disciplinovaně a já jsem se na kolegu jen s rozpaky ohlédl, co on na to. Bylo na něm zřetelně vidět, že i on z toho má pramalou radost.

Vtom ta paní začala rozhovor: „Kampak s těmi psy jedete?“. A Jirka s ledovým klidem povídá: „Ale, jedem do Tábora na veterinu, oni mají nějakou nakažlivou kožní chorobu.“. Reakce té paní byla blesková. Ještě dneska ji vidím v té chodbičce, jak kapesníkem ze svého voříška málem sedřela kůži.

Od té doby, když se mi někdo vrhne na psa se slovy: „To je krásný pejsek, můžu si ho pohladit?“, odpovídám: „Můžete, ale dejte pozor, má hrozně blech.“. Výsledek je zaručen.

To jsme trochu odbočili, ale k vycházkám to patří. Po proběhnutí náramně chutná. Krmíme vždy až po vycházce, aby psík neběhal s plným bříškem a nezatěžoval si zbytečně kostru a vazy. O krmení se nebudeme zbytečně rozepisovat, čím a kolik krmit si můžeme přečíst v jiných rubrikách našeho časopisu. Jen bych z vlastní zkušenosti poradil – naučte se krmit svého psa na povel, tj. takovým způsobem, že připravené krmení položíme na místo, kde budeme psa vždy krmit, a ponecháme mu jej jen tak dlouho, dokud potravu přijímá s chutí. Vidíte-li, že pes o krmení nejeví zájem nebo od něj odbíhá, klidně mu ho seberte. Při příštím krmení mu dávku přihřejte a podávejte stejným postupem.

Mnoho nových majitelů nemá „srdíčko“ psovi potravu odebrat a nechá mu misku s potravou celou dobu v kotci v naději, že pes si časem vezme. Docílí tím však jen toho, že se pes bude s krmením loudat, protože ví, že mu nikam neuteče a že si vezme, kdy chce. Nebojte se, že pes bude mít hlad. Kdyby ho doopravdy měl, žral by. Pes se musí na krmení těšit a naučit se žrát opravdu všechno a s chutí. Tuto chuť na potravu budeme v dalším výcviku potřebovat.